Teoreticky by zde vlastně mohlo stačit, kdybych pouze zkonstatoval, že liberečtí harcovníci KRUCIPÜSK mají na kontě nové, v pořadí již šesté studiové album, a připlácnul k tomu nějaké to číselné hodnocení. Kdo tuhle kapelu zná (a kdo by neznal?), totiž správně tuší, že průkopníci metalového crossoveru v domácích končinách ani tentokráte neopustili svůj starý známý kurs byť jen o fousek, a že kormidlo drží stále pevným námořnickým stiskem. Ostatně, jak také jinak v kontextu alba pojmenovaného starým známým vodáckým pozdravem „Ahoj“ a vůbec tak nějak všeobecně vonícím po charismatu vodního živlu.

To bych ale byl špatným recenzentem, kdybych kapitána Tomáše Hajíčka a spol. (na baskytaru nově Milan Cimfe) takhle odbyl, nehledě na to, že jak již bylo naznačeno, každé album KRUCIPÜSKu si až doposud dokázalo udržet na domácí poměry vysoký standard, a nejinak tomu je i s „Ahoj“. Album je to pravda až zbytečně krátké (a to ještě mhouřím oko nad prostojem v úvodu skladby „Hola hou!“, kde minutu a půl nasloucháme jakémusi vtipkování kapely (zřejmě) v rámci nahrávacího procesu, kterému navíc není moc rozumět), ale to je zase na druhou stranu prakticky jediný nešvar, který se mu dá vytknout. Oproti předchozímu zápisu „Druide!“ (2004) se také zdá být poněkud přímočařejším, neboť krom skromného nástrojového obsazení je jeho hlavním znakem těžba maximálního možného užitku z minima nápadů, mnohdy ohoblovaných až na samotnou kost (jako třeba ve sžíravé prezidentské kritice „HüMNüS“, které stačí pouhé dva středně těžké základní motivy, sborový zpěv a pískot, a hned je z ní šlapající pecka, jako stvořená k otvírání od základu skočného alba typu „Ahoj“). To ale zmiňme jen tak na okraj, stejně jako fakt, že právě tímhle drobným posunem od minulé nahrávky nám KRUCIPÜSKu jasně dokazují, že jim je skutečně jedno, na kterou stranu skejtu se právě naklání, protože svými jezdeckými figurami dokážou zaujmout tak jako tak.

V jinak zcela tradičním duchu proto lehčejší úvodní náladu vystřídá v titulní věci  „Ahoj!“ vpodstatě syrový hard core s ekologickým vizionářstvím navrch a hned za ním stejně agresivní (byť trošičku méně účinný) „Dealer“. Dozajista zajímavý poslech nabízí mnohovýznamově pojmenovaná skladba „Myhovado“, v níž se jakoby všechno podstatné odehrává o notný kus pomaleji, než by se od kapely obecně očekávalo (nejpomalejší hard core ve střední Evropě?). Přes handicap na rychlosti však tenhle kus neztrácí nic z potřebného náboje a uchu posluchačovu ladí stejně jako drtivá většina věcí na desce. Následuje střižná „Morski pas“, k níž byl mimochodem zpracován také výhradně animovaný klip, a již zmíněná „Hola hou!“, pěkně zapamatovatelná brnkačka na baskytaru, s křikem racků na pozadí, z níž opravdu čiší naprostá, ale naprostá pohoda. Překvapivě, nicméně další světlý bod alba, ke kterému se počítá i perfektně přilnavý text. Podobně povedenou lyrickou prací disponuje i vzápětí striktně antiamerická a znovu pěkně od podlahy broušená „Yessus na na ftu“ a na snad vůbec nejzajímavější řádky dojde ve filozofické „Proč?“ („…Proč lidskou rasu neosloví vyšší druh, proč rozum věšíme na kříže, proč jsme jak zhoubnej nádor, a co dělá Bůh, když snažíme se rozbít mříže, ajajaj, vesmír je velkej, ajajaj, a led tak tenkej…“).

Když potom v závěru alba dozní i funky nadýchaná a přirozeně živelná pocta českému ex-premiérovi a jeho „slavným“ výrokům „Sjetej“ a druhá pomalá skladba „Éo Éo!“ (zdobená protentokráte jen akustickou kytarou a další trochou filozofie), dojde myslím definitivně na má slova. Ano, KRUCIPÜSK mají na kontě nové, v pořadí již šesté studiové album, v každém případě si za něj zaslouží připlácnout nějaké to solidnější číselné hodnocení, a docela určitě by bylo škoda ho odbýt jen tak. Takže pádla do ruky, plavčíci, a ahóóój!